Nám všem pomůže stoicismus

Stoicismus je filosofický směr, který vznikl před 2300 lety, a přesto se ukázal být nadčasový. Je užitečnou filosofií i pro člověka 21. století. Jak se to stalo?

Stoik ví, stoik poradí

Podle pramenů, které se nám dochovaly, stoici přesně věděli, co, kdy a jak dělat. A to se týká téměř jakékoliv životní situace. Stoik žije tak, aby uvnitř udržel klid a rovnováhu, navenek sebejistotu a cílevědomost. Není to ale chladnokrevný cynik, lhostejný ke všemu (takové interpretace stoiků masovou kulturou jsou naprosto nesprávné). Je to člověk, který žije v souladu se sebou samým, v tichém, pro něj samotného dokonalém štěstí. Samozřejmě, jeho život, stejně jako životy nás všech, není procházka růžovým sadem a může se stát cokoliv. Síla stoika spočívá v tom, že dokáže své nepříjemnosti prožít tak, aby se s co nejmenšími ztrátami vrátil do stavu vnitřní rovnováhy. Jinými slovy problémy má (jak by to v reálném světě bez nich šlo), ale umí si s nimi poradit tak, aby mu nakonec bylo dobře.

Svět antického stoika a náš dnešní svět

Svět, který obklopoval antického stoika, byl v mnoha ohledech podobný dnešnímu světu. Byl plný problémů, nedostatku jistoty s menšími předpoklady pro klidný a šťastný život. Aby měli přesto šanci takový život získat, stoici vytvořili svůj filosofický systém. Ten obsahuje pochopení, jak může člověk interagovat se světem, ostatními lidmi, událostmi i sám se sebou. Ve skutečnosti jde o návod, podle kterého lze dosáhnout štěstí. Jeho úspěch spočívá v tom, že je skutečně praktický. Stoici říkají: „Mysli takhle“. A když se jimi radami řídíte, ucítíte, že opravdu fungují.

Jak se stoik zlobí, cítí se ukřivděně a závidí

Stoici se domnívají, že důležité není to, co se děje, ale jak na události reagujeme. Co se nám děje, si povětšinou vybrat nelze, ale zcela jistě je možné zvolit si svou reakci. Ano, tato dovednost vyžaduje trénink, protože často jsou lidské reakce automatické. Partner s vámi nesouhlasí – vy se zlobíte. Šéf vás zapomene pochválit – vy se cítíte ukřivděně. Kolega jede na dovolenou – vy závidíte. Všechny tyto reakce se stávají nežádoucími, bolestnými a vedou k tomu, že místo vnitřního štěstí, trávíte většinu života ve stavu vnitřního nesouladu, neštěstí a melancholie. Komu to nejvíce škodí? Samozřejmě, že vám.

Stoici jsou přesvědčeni, že se můžete naučit vybírat si reakce, které chcete. Místo hněvu zvolit zvědavost a s opravdovým zájmem si poslechnout partnera, abyste pochopili jeho úhel pohledu. Místo pocitu ukřivděnosti si vybrat překvapení a upřímně si myslet, že šéf na tu pochvalu prostě zapomněl nebo sleduje své vlastní cíle, o kterých stejně nemůžete vědět (protože neumíte číst myšlenky). Místo závisti zvolit motivaci a udělat něco pro to, abyste také měli možnost jet na dovolenou.

Zní to jako nerealistické růžové fantazie. Vždyť cítit se ukřivděně, zlobit se a závidět je tak nějak obvyklejší a jednodušší (co si budeme nalhávat, dělají to všichni). Ano, v krátkodobém časovém horizontu takto zásadně změnit myšlení je velice nelehký úkol. Avšak postupná změna myšlení podobná posilování svalů v posilovně přináší úžasné výsledky.

Přítel sám sobě

Stoik je vždy velkým odborníkem na sebe sama. Dobře se zná. Ví, co od sebe může očekávat, a které požadavky by byly očividně nerealistické (a proto nestojí za to se kvůli nim trápit). Přijímá se takový, jaký je. Zná nejen své silné stránky, ale i své nedostatky. Nekritizuje se a nenávidí se za ně, ale přistupuje k nim s nadhledem, protože je jen člověk, a člověk má právo mít nedostatky. To neznamená, že by stoik nechtěl s těmito nedostatky nic dělat. Možná se stanou podnětem pro vnitřní motivaci, která mu přinese uspokojení z práce na sobě. Možná ale také nic takového dělat nechce, a postačí mu myšlenka, že je to součást jeho osobnosti, která není dokonalá, ale je jeho, a přijímá se. 

Chovat se k sobě se zájmem, rozumět si, chápat své reakce, zkoumat jejich kořeny, být se sebou v kontaktu a harmonii, nevyhledávat vnější souhlas, ale spoléhat na vlastní vnitřní základy – to znamená být sám sobě přítelem.

Odpovědnost s velkým O

Stoicismus zavazuje svého následovníka k odpovědnosti. V bouřlivém světě změn a tekuté reality je stoik jediným, kdo je zodpovědný za své volby, rozhodnutí, pocity a vnímání. Nesvaluje je na druhé ani na okolnosti. To znamená, že dobře chápe, o co usiluje a co pro to dělá, jaké kroky musí podniknout, aby dosáhl svého cíle. A protože se stoik dobře zná a neustále sebereflektuje, dokáže si uvědomit, kterým směrem je pro něj v daném okamžiku nejvhodnější se ubírat. Přitom, s vědomím svých předností i omezení, je schopen při pohybu k cíli sám sebe zkoušet. Chápe, že tyto zkoušky nemusí být nutně snadné a úspěšné. Řídí se však myšlenkou, že v tomto pokusu může potkat verzi sebe sama, o které dosud nic nevěděl. V takovém případě je jakákoli účast na zkoušce už výhrou, bez ohledu na její výsledky.

Odpovědnost je základem rozhodnutí stát se stoikem. Nebo alespoň zkusit používat stoické techniky a pohled na svět v reálném životě. Protože stoicismus je nástroj. Silný, účinný a velmi kvalitní (tolik let uplynulo a stále funguje). Ale i ta nejkrásnější a nejmelodičtější kytara na světě nikdy nezahraje sama od sebe.